reflektivní pouť CESTOU VODY přináší…
- propojení s přirozeností
- ponoření a reflexi světa uvnitř i vně
- plynutí krajinou – vlastní cestou, ve svém rytmu
- napojení, vizi, inspiraci
- načerpání energie
- radost a kreativitu ve spojení se svými zdroji
- vedení– např. do zcela unikátní oblasti „střechy evropy“
reflektivní pouť CESTOU VODY je vědomý vstup do krajiny s průvodcem
a odhalování jejich pět úrovní …
- pod povrchem – podzemní voda ve všech svých formách, geologie všechny vrstvy půdy a tektonika a navázání na Zemi (Gaiu) a její vibrace
- na povrchu – povrchová voda ve všech svých formách, struktura a reliéf celé krajiny i jednotlivé prvky, flora (rostliny, houby), fauna (živočichové) v detailu i ekosystémech
- nad povrchem – atmosférická voda ve všech svých formách a její malý i velký koloběh, vítr, slunce, déšť a vliv na krajinu, počasí a navázání na klima v lokálním i planetárním významu
- lidé – jejich práce, aktivita, zájmy a vztahy – příběhy, osobnosti, jejich práce a umění, řemesla a vliv na krajinu (zemědělství, lesnictví, těžba nerostů, ochrana přírody ap.),
- neviditelné a to co nás přesahuje –historie, paměť a duch místa (genius loci), energetické zóny i to, k čemu nás „krajina volá“ včetně paralel do na našeho vlastního života
… poutník sám je tím, kdo nastavuje rytmus i cíle, vybírá trasu a témata, určuje hloubku a směr
… průvodce naslouchá a reflektuje, otevírá místa a možnosti a vytváří bezpečný a důvěrný prostor
… voda v krajině je paralelou života, cesta (s ní) je cíl
reflektivní POUŤ
- je cílena jako individuální, pro skupiny doporučuji formu CESTOU VLKA
- není výlet ani poradenství… v mnoha ohledech má formu Terapie divočinou
reference:
Ondra K.:
V podvečer lednového úplňku a téměř na svátek Vodokres jsme společně s Michalem vyrazili na Kralický Sněžník – jeho srdcovou záležitost. Ze zázemí v Nových Vilémovicích přes Hraničky, kde člověk může vstoupit do různých dimenzí uprostřed nekonečné horské louky. Michal se dobře vyzná v blízkém i vzdálenějším okolí Rychlebských Hor. Pro vstup na střechu Evropy jsme vybrali jižní konec polské vesnice Kamienica v údolí stejnomené říčky tekoucí do Baltu. Bylo poměrně větrno a ten den napadl i nový sníh, ale k večeru, kdy jsme vyrazili, už byl klid. Mraky se honily přes úplněk a většinou bylo nádherně vidět i bez čelovky. Michal dobře odhadl počasí i zajistil adekvátní vybavení, výšlap však nebyl redukován jen na pouhý sportovní zážitek na sněžnicích, kdy se volná krajina stává kulisou lidského výkonu. „Cíl cesty“ byla samotná chůze a pozorování a naslouchání okolí a vnitřnímu hlasu. Střídali se fáze, kdy jsme šli poměrně jasně po stezce, s etapami, kdy jsme pomalu vlnili měsíční krajinou či cestou vlka prudce stoupali svahem k vrcholu. Ačkoli nahoře foukalo a mraky zakrývaly jindy impozantní rozhled (mj. i do „třetího“ povodí Severního moře) , byli jsme na opuštěném vrcholu šťastní. Po sejití k pramenu Moravy se nebe protrhlo a my jsme stáli v záři úplňku a pili vodu, která má namířeno do Černého Moře. Při sestupu jsme nad ránem scházeli kanonem, který svou nedotčeností připomíná kanadskou divočinu. Michal jako průvodce vede a nechá se vést – tak aby si měl člověk možnost udělat osobní zkušenost s krajinou vnitřní i vnější z různých pohledů.
Vesmír není vně. Podívej se do svého nitra; už JSI vše to, co hledáš.
Jalal ad-Din Rúmí