fotografiemi: Báry Vávrové

obrazem:  Hranice bez hranic (ČT 2012)

zvukem:  Za krásami zapomenutých míst ve stínu Rychlebských hor (ČRo 2020)

a slovy mé přítelkyně Zdenky Morávkové – Řezbové:

RYCHLEBY – HORY TICHA A ZASTAVENÍ 

Rychlebské hory nejsou nějak „zvláštní“. Neposkytují dramatické výhledy ani mnoho příležitostí pro adrenalin. A to je dobře. Jsou to hory, které se vejdou na dlaň. Po hřebeni se dají přejít za tři dny. Ale putovat tu můžete z údolí na hřeben a zase dolů a nahoru třeba měsíc a stále budete objevovat nové a nečekané. Jsou to totiž hory jako dlaň zvlněné, plné mírných záhybů a údolí. Jsou prosté a plné lidí. Ale ne ve smyslu chodících turistů. Jsou to hory, které jsou protkané příběhy lidí, jejich zbožností, propojené zapomenutými cestami a lemované skrytými božími muky podél zaniklých cest. Jsou to hory nespočetného množství kapliček a kaplí ztracených v lese. A také hory zaniklých obcí, které tu zůstaly po vyhnání německy mluvícího obyvatelstva.

S přáteli jsme těmto horám začali říkat „Hory ticha a zastavení“. Často tu není mobilní signál ani zvláštní infrastruktura. To, co by jinde bylo chybou, je tady předností. Jsou to hory, které konejší, hladí, smiřují, rozeznívají radost a zvou k sobě dál za každého počasí. Nabízí místo pro pohled do sebe sama. V mlze a za deště směřují váš pohled dovnitř – do svého nitra, k obrysům tušených stromů a k ruinám bývalých domů a domovů. Je to pohled na to, co zaniká, co je špatně viditelné a nabízí vám čas se toho dotknout. Co ve mně už není živé? Co je třeba opustit?

Za jasného slunečního dne otvírají vyhlídky pohledy na louky a pastviny. Lákají k běhu a válení sudů, k pití vody z pramenů, k pohledům do dálky. Je to prostor pro sny denní i noční. Pro spaní pod širákem. Zaniklé domy jsou milosrdně překrývány stromy, které do nich vrůstají. Cesty lemují a obtékají keře lesních ostružin a malin a dovolují nám svou sladkou chutí věřit, že vše lze usmířit nebo aspoň pochopit. A pokud zůstávají některé pochyby na duši nalepené, lze je spláchnout spolu s potem vodou z pramenů, potoků a zatopených lomů.

Žijí tu lidé, kteří mají chuť dávat věci do pořádku, starají se o místa, kudy procházejí. Začali postupně některá místa opečovávat, opravovat kapličky a boží muka. A často je pak nechají prázdné – bez symbolu, obrazu, křížku. A mě je sympatické to zenové prázdno, které tvoří prostor pro „Ducha“. To, co je nám „svaté“, co je pro nás cenné, zde totiž začneme i bez návodu znovu tušit a můžete to zase sami začít po-odkrývat a žít.